Byla jednou jedna zima tak studená, že se zmrzlým sněhulákům dělaly husí kůže. V takové zimě se Zajícohrdina a Člověkohrdina rozhodli, že si zaslouží trochu odpočinku a zábavy, a tak vyrazili do místního zimního kina na nový film – „Dobrodružství sněhových koulí: Vzpoura koulokrotitelů!“
Když dorazili do kina, obsluha se na ně podívala trochu překvapeně. „Zajícohrdino a Člověkohrdino? Vy jste opravdu skuteční hrdinové?“ zeptal se pokladník s úsměvem. „Ale samozřejmě!“ odpověděl Člověkohrdina hrdě. „Já jsem Člověkohrdina, protože jsem dokázal rozesmát celou vesnici, když měla nejhorší náladu – včetně starosty, který byl známý svou vážností. Humor je moje superschopnost!“
„A já jsem Zajícohrdina, protože jsem běžel tak rychle, že jsem jednou přemohl větrnou bouři… no, spíš jsem se schoval, ale přitom jsem vypadal velmi hrdinsky!“ dodal Zajícohrdina se zábleskem v očích. Pravda byla taková, že Zajícohrdina nikdy nebyl moc na bojování, ale vždy měl po ruce nějaký nástroj, který vypadal důležitě – a to stačilo na to, aby vzbuzoval dojem opravdového hrdiny. Tentokrát si vzal svou speciální mrkvovou trubku, která sice nikdy k ničemu nesloužila, ale Zajícohrdina ji nosil všude s sebou, protože si myslel, že dává věcem jistý hrdinský šmrnc.
Než se usadili, koupili si popcorn, ten tu ale nebyl jen tak obyčejný – každý kousek měl tvar malého sněhuláčka a když jste ho snědli, zacinkal vám v břiše jako zvoneček. Zajícohrdina s Člověkohrdinou si vzali obří porci a usadili se v první řadě. Člověkohrdina si přitáhl šálu pevněji kolem krku a Zajícohrdina si nasadil své nejlepší zimní brýle, aby se na film mohl pořádně soustředit.
Za chvíli se na plátně objevila parta veselých sněhuláků, kteří se rozhodli, že zimu promění v největší sněhovou párty všech dob. Jenže v tom přišel Zmrzlý Trapas, zlý sněhulák s rampouchem místo nosu, který plánoval všechno kouzlo zimy ukrást a zmrazit smích všem dětem na světě.
Zajícohrdina si najednou všiml, že se na plátně něco divného děje. Zmrzlý Trapas začal vylézat přímo z obrazu! Kino se začalo plnit ledovým větrem, který rozfoukal popcorn po celém sále. „Tohle už není jen film, Člověkohrdino!“ vykřikl Zajícohrdina a pevně sevřel svou mrkvovou trubku, která při každém zatroubení vydávala absolutně zbytečný, ale velice komický pískavý zvuk.