kolotoč přání
kolotoč přání
A v tu ránu byl Tomáš opravdu neviditelný! Běžel po parku a nikdo ho neviděl. Smál se, jak překvapuje ostatní, ale pak zjistil, že ho nikdo nevolá a nikdo s ním nechce hrát. Seděl na lavičce a najednou se cítil sám a opuštěný. „Tohle je taky nuda,“ pomyslel si.
Tomáš se posadil a zamyslel se. Co vlastně chce? Bonbony, hračky, neviditelnost – všechno to znělo úžasně, ale nakonec to nebylo to, co by ho udělalo šťastným. Pak si vzpomněl na chvíle, kdy si hrál s kamarády a kdy se všichni smáli a bavili se spolu.
„Myslím, že už vím, co si přeji,“ řekl nakonec a nasedl na kolotoč. „Přeji si, abych si uměl užívat maličkosti a radoval se z věcí, které už mám.“
Kolotoč zacinkal a Tomáš pocítil zvláštní pocit klidu. Od té chvíle už nepotřeboval žádná kouzelná přání. Naučil se radovat ze hry s kamarády, z běhání venku, z dobrého jídla a z věcí, které ho těšily už dávno.
A ponaučení? Někdy si přejeme věci, které vypadají skvěle, ale nakonec zjistíme, že to, co opravdu potřebujeme k radosti, máme už dávno kolem sebe.
kolotoč přání
V jednom kouzelném parku stál starý, ale nádherný kolotoč. Nebyl to jen tak obyčejný kolotoč – říkalo se mu Kolotoč přání. Měl barevné koníky, svítící světýlka a zlatou korouhvičku na vrcholu. Ale nejzajímavější na něm bylo to, že každé dítě, které na něj nasedlo, si mohlo něco přát – a kolotoč mu to přání mohl splnit!
Jednoho dne do parku přišel kluk jménem Tomáš. Jakmile uviděl Kolotoč přání, oči se mu rozzářily. „To musí být úžasné! Třeba bych si mohl přát nekonečnou zásobu bonbonů!“ vykřikl radostně.
Tomáš si koupil lístek a nasedl na kolotoč. Zněla krásná hudba, kolotoč se začal točit a světýlka okolo zářila. „Přeji si, abych měl každý den plnou kapsu bonbonů!“ řekl Tomáš nahlas a kolotoč zazvonil cinkavým zvukem. A pak se to stalo! Tomášova kapsa se najednou začala plnit bonbony – žvýkacími, karamelovými, ovocnými, no prostě všemi možnými!
„Jé, to je skvělé!“ volal Tomáš a začal bonbony jeden po druhém cpát do pusy. Celý den je jedl, až ho z toho začalo bolet břicho. Večer, když se vrátil domů, ho bolela pusa, protože měl od tolika sladkostí ulepené zuby. „Auuu, to není taková legrace, jak jsem si myslel,“ bručel Tomáš.
Druhý den ráno si řekl: „No dobře, bonbony nebyly to pravé. Zkusím něco jiného.“ Vrátil se k Kolotoči přání a nasedl na koníka. „Přeji si, abych nikdy nemusel uklízet svůj pokoj!“ vykřikl a kolotoč zase cinknul.
V tu chvíli se něco zvláštního stalo. Všechno, co Tomáš doma pohodil na zem, se samo uklidilo. Trička vylezla z pod postele a hupsla do skříně, rozházené hračky se poskládaly do polic a rozházené pastelky se seřadily na stole jako vojáci. „Jééé, to je super!“ smál se Tomáš a celý den rozhazoval všechno, co měl po ruce. Bylo to legrační, sledovat, jak věci samy skáčou na svá místa.
Jenže večer, když se chystal jít spát, začalo se dít něco divného. Hračky se nechtěly uložit a místo toho začaly tancovat a skákat všude po pokoji. Trička vyskakovala ze skříně, jako by byla na trampolíně, a pastelky se kutálely sem a tam. Tomáš se snažil vše zastavit, ale pokoj byl plný nepořádku, a věci nechtěly zůstat na svých místech!
„Tohle taky není taková legrace, jak jsem si myslel,“ povzdechl si Tomáš a zavřel oči před vším tím chaosem.
Třetí den se vrátil k parku, ale tentokrát už si nebyl jistý, co by si měl přát. „Poslední pokus,“ řekl si. Nasedl na kolotoč a chvíli přemýšlel. „Přeji si, abych měl neviditelný plášť a mohl všude chodit nepozorovaně!“ vykřikl a kolotoč zacinkal.
kolotoč přání
V jednom kouzelném parku stál starý, ale nádherný kolotoč. Nebyl to jen tak obyčejný kolotoč – říkalo se mu Kolotoč přání. Měl barevné koníky, svítící světýlka a zlatou korouhvičku na vrcholu. Ale nejzajímavější na něm bylo to, že každé dítě, které na něj nasedlo, si mohlo něco přát – a kolotoč mu to přání mohl splnit!
Jednoho dne do parku přišel kluk jménem Tomáš. Jakmile uviděl Kolotoč přání, oči se mu rozzářily. „To musí být úžasné! Třeba bych si mohl přát nekonečnou zásobu bonbonů!“ vykřikl radostně.
Tomáš si koupil lístek a nasedl na kolotoč. Zněla krásná hudba, kolotoč se začal točit a světýlka okolo zářila. „Přeji si, abych měl každý den plnou kapsu bonbonů!“ řekl Tomáš nahlas a kolotoč zazvonil cinkavým zvukem. A pak se to stalo! Tomášova kapsa se najednou začala plnit bonbony – žvýkacími, karamelovými, ovocnými, no prostě všemi možnými!
„Jé, to je skvělé!“ volal Tomáš a začal bonbony jeden po druhém cpát do pusy. Celý den je jedl, až ho z toho začalo bolet břicho. Večer, když se vrátil domů, ho bolela pusa, protože měl od tolika sladkostí ulepené zuby. „Auuu, to není taková legrace, jak jsem si myslel,“ bručel Tomáš.
Druhý den ráno si řekl: „No dobře, bonbony nebyly to pravé. Zkusím něco jiného.“ Vrátil se k Kolotoči přání a nasedl na koníka. „Přeji si, abych nikdy nemusel uklízet svůj pokoj!“ vykřikl a kolotoč zase cinknul.
V tu chvíli se něco zvláštního stalo. Všechno, co Tomáš doma pohodil na zem, se samo uklidilo. Trička vylezla z pod postele a hupsla do skříně, rozházené hračky se poskládaly do polic a rozházené pastelky se seřadily na stole jako vojáci. „Jééé, to je super!“ smál se Tomáš a celý den rozhazoval všechno, co měl po ruce. Bylo to legrační, sledovat, jak věci samy skáčou na svá místa.
Jenže večer, když se chystal jít spát, začalo se dít něco divného. Hračky se nechtěly uložit a místo toho začaly tancovat a skákat všude po pokoji. Trička vyskakovala ze skříně, jako by byla na trampolíně, a pastelky se kutálely sem a tam. Tomáš se snažil vše zastavit, ale pokoj byl plný nepořádku, a věci nechtěly zůstat na svých místech!
„Tohle taky není taková legrace, jak jsem si myslel,“ povzdechl si Tomáš a zavřel oči před vším tím chaosem.
Třetí den se vrátil k parku, ale tentokrát už si nebyl jistý, co by si měl přát. „Poslední pokus,“ řekl si. Nasedl na kolotoč a chvíli přemýšlel. „Přeji si, abych měl neviditelný plášť a mohl všude chodit nepozorovaně!“ vykřikl a kolotoč zacinkal.
A v tu ránu byl Tomáš opravdu neviditelný! Běžel po parku a nikdo ho neviděl. Smál se, jak překvapuje ostatní, ale pak zjistil, že ho nikdo nevolá a nikdo s ním nechce hrát. Seděl na lavičce a najednou se cítil sám a opuštěný. „Tohle je taky nuda,“ pomyslel si.
Tomáš se posadil a zamyslel se. Co vlastně chce? Bonbony, hračky, neviditelnost – všechno to znělo úžasně, ale nakonec to nebylo to, co by ho udělalo šťastným. Pak si vzpomněl na chvíle, kdy si hrál s kamarády a kdy se všichni smáli a bavili se spolu.
„Myslím, že už vím, co si přeji,“ řekl nakonec a nasedl na kolotoč. „Přeji si, abych si uměl užívat maličkosti a radoval se z věcí, které už mám.“
Kolotoč zacinkal a Tomáš pocítil zvláštní pocit klidu. Od té chvíle už nepotřeboval žádná kouzelná přání. Naučil se radovat ze hry s kamarády, z běhání venku, z dobrého jídla a z věcí, které ho těšily už dávno.
A ponaučení? Někdy si přejeme věci, které vypadají skvěle, ale nakonec zjistíme, že to, co opravdu potřebujeme k radosti, máme už dávno kolem sebe.
Víš, co si z téhle pohádky můžeme vzít? Někdy si přejeme různé věci, které se zdají být skvělé, jako spoustu sladkostí nebo nějaké kouzelné schopnosti. Ale když je konečně máme, zjistíme, že nám nepřináší takovou radost, jak jsme si mysleli.
Tomáš nakonec zjistil, že největší radost měl z maličkostí, které už kolem sebe měl – ze hry s kamarády a z toho, že si umí užít to, co má. Je důležité vážit si toho, co už máme, a najít radost v každodenních věcech.
Otázky pro děti
Jaká přání si Tomáš v příběhu vybral?
Co se stalo, když se přání splnila?
Proč si myslíš, že některá přání přinášela problémy?
Jaké přání by sis ty vybral/a na kolotoči?
Co si Tomáš uvědomil na konci příběhu?
BAVIL TĚ PŘÍBĚH? MÁME JEŠTĚ PÁR TIPŮ NAVÍC!
ÚKOL: Nakresli, jak by vypadal kolotoč přání dle tvé fantazie.
DOPLŇ VLASTNÍ SLOVA DO PŘÍBĚHU:
Kdybych měl/a jedno přání, přál/a bych si __________.
Kdybych byl/a na kouzelném kolotoči, nejraději bych jezdil/a na koníkovi, který vypadá jako __________.
Kdybych měl/a kapsu plnou něčeho kouzelného, bylo by to __________.
Moje oblíbené dobrodružství na kolotoči by bylo __________.
Přání, které bych nikdy nechtěl/a, je __________.