alexandr a mluvící krabice

alexandr a mluvící krabice

alexandr a mluvící krabice

Byl jednou jeden mladý muž jménem Alexander Graham Bell. Psal se rok 1876, a Alexander měl rád všechny zvuky světa. Rád poslouchal ptačí zpěv, šustění listí, ale nejraději měl lidský hlas. Jednoho dne si řekl: „Kéž bych mohl mluvit s někým, kdo je daleko, aniž bych musel chodit až za ním!“

Tak přišel s nápadem. „Co kdybych mohl lidský hlas přenést drátem, jako když vítr fouká po krajině?“ řekl si. A protože byl vynálezcem každým coulem, okamžitě se pustil do práce.

Alexander se zavřel do své dílny plné drátků, koleček a dřevěných krabiček. „Postavím mluvící krabici!“ zvolal. Ta krabice měla dokázat přenést hlas přes drát až na druhý konec místnosti! „Bude to jako tajná skluzavka pro slova!“

Práce šla ztuha. Alexander zkoušel všechno možné. Nejprve foukal do krabice: „Fouuuf!“ Ale nic se nestalo. „Možná potřebuje víc drátů!“ řekl si a připojil další. Pak do krabice zašeptal: „Haló? Slyšíš mě?“ Zase nic.

„Hmmm,“ přemýšlel Alexander, „možná musím mluvit hlasitěji!“ A tak do krabice zakřičel: „HALÓÓÓ!“ Jenže místo jeho hlasu se ozvalo jen „bzzzzz“ a krabice se začala třást.

„To bude složitější, než jsem myslel,“ zabručel.

Ale nevzdával se. Pozval si svého nejlepšího kamaráda – starého kocoura pana Knírka. Knírek byl známý tím, že věděl vždycky, kam si lehnout. A tak si lehl přímo na drát, který Alexander připojil k mluvící krabici.

„No jasně!“ vykřikl Alexander. „Hlas potřebuje cestu, po které může cestovat!“

Znovu se pustil do práce, připojil dráty a zlepšil krabici. „Teď to určitě vyjde!“ povzdechl si a opatrně poprosil pana Knírka: „Zkus zamňoukat do krabice!“

Kocour přistoupil ke krabici a zamňoukal: „Mňau.“

Na druhé straně místnosti, v druhé krabici, se ozvalo: „Mňau!“ Alexander vyskočil radostí. „Podařilo se! Přenesl jsem tvůj hlas, Knírku!“

Alexander byl nadšený. Celý den si s krabicí hrál a zkoušel do ní mluvit. A když na druhém konci slyšel svůj vlastní hlas, zvolal: „Udělal jsem to! Vynalezl jsem telefon!“

 

DALL·E 2024-10-05 12.16.23 - A whimsical and playful illustration of Alexander Graham Bell in his workshop in 1876. He is surrounded by wires, wooden boxes, and tools as he works

Od té chvíle začali lidé telefon používat po celém světě. Nejdřív byly telefony obrovské a měly dráty natažené všude možně. Ale jak šel čas, lidé je vylepšovali. Z obrovských krabic se staly menší a menší, až se jednou vešly do kapsy! Dnes už máme telefony bez drátů, kterým říkáme mobilní telefony. Díky nim můžeme mluvit s kýmkoliv na světě, a to všechno začalo tím, že jeden člověk jménem Alexander Graham Bell v roce 1876 chtěl přenést hlas skrz svou mluvící krabici.

A tak si telefon prošel dlouhou cestou – od dřevěné krabice s drátem až po malý chytrý telefon, který máme dnes. A to všechno díky nápadu a práci jednoho zvědavého vynálezce!

Otázky pro děti

Kdo byl Alexander Graham Bell a co se snažil vymyslet?

Jak vypadal první telefon, který Bell vytvořil?

Proč bylo vynalezení telefonu tak důležité pro lidi?

Kdyby ses mohl/a setkat s Alexandrem Grahamem Bellem, na co by ses ho zeptal/a?

Jak bys chtěl/a vylepšit telefon, kdybys byl/a vynálezcem dnes?

BAVIL TĚ PŘÍBĚH? MÁME JEŠTĚ PÁR TIPŮ NAVÍC!

ÚKOL: Nakresli jak vypadali lidé, kteří poprvé vyzkoušeli telefon.

TELEFONNÍ HRA:

Potřeby: Plastové kelímky, provázek, nůžky, fixy, a malé kartičky s nápady na zprávy.

Pravidla:

Vytvoření telefonu: Děti si vyrobí svůj „starodávný telefon“ pomocí dvou plastových kelímků a provázku (připomínka prvního telefonu). Na dně každého kelímku udělejte dírku, protáhněte provázek a zauzlujte, aby držel.

Komunikace: Rozdělte děti do dvojic. Každá dvojice má svůj kelímkový telefon.

Přenášení zpráv: Děti si pomocí telefonu šeptají krátké zprávy z připravených kartiček, třeba „Kočka běhá s botami.“ 

sledujte nás na sítích