Byl jednou jeden mladý muž jménem Alexander Graham Bell. Psal se rok 1876, a Alexander měl rád všechny zvuky světa. Rád poslouchal ptačí zpěv, šustění listí, ale nejraději měl lidský hlas. Jednoho dne si řekl: „Kéž bych mohl mluvit s někým, kdo je daleko, aniž bych musel chodit až za ním!“

Tak přišel s nápadem. „Co kdybych mohl lidský hlas přenést drátem, jako když vítr fouká po krajině?“ řekl si. A protože byl vynálezcem každým coulem, okamžitě se pustil do práce.

Alexander se zavřel do své dílny plné drátků, koleček a dřevěných krabiček. „Postavím mluvící krabici!“ zvolal. Ta krabice měla dokázat přenést hlas přes drát až na druhý konec místnosti! „Bude to jako tajná skluzavka pro slova!“

Práce šla ztuha. Alexander zkoušel všechno možné. Nejprve foukal do krabice: „Fouuuf!“ Ale nic se nestalo. „Možná potřebuje víc drátů!“ řekl si a připojil další. Pak do krabice zašeptal: „Haló? Slyšíš mě?“ Zase nic.

„Hmmm,“ přemýšlel Alexander, „možná musím mluvit hlasitěji!“ A tak do krabice zakřičel: „HALÓÓÓ!“ Jenže místo jeho hlasu se ozvalo jen „bzzzzz“ a krabice se začala třást.

„To bude složitější, než jsem myslel,“ zabručel.

Ale nevzdával se. Pozval si svého nejlepšího kamaráda – starého kocoura pana Knírka. Knírek byl známý tím, že věděl vždycky, kam si lehnout. A tak si lehl přímo na drát, který Alexander připojil k mluvící krabici.

„No jasně!“ vykřikl Alexander. „Hlas potřebuje cestu, po které může cestovat!“

Znovu se pustil do práce, připojil dráty a zlepšil krabici. „Teď to určitě vyjde!“ povzdechl si a opatrně poprosil pana Knírka: „Zkus zamňoukat do krabice!“

Kocour přistoupil ke krabici a zamňoukal: „Mňau.“

Na druhé straně místnosti, v druhé krabici, se ozvalo: „Mňau!“ Alexander vyskočil radostí. „Podařilo se! Přenesl jsem tvůj hlas, Knírku!“

Alexander byl nadšený. Celý den si s krabicí hrál a zkoušel do ní mluvit. A když na druhém konci slyšel svůj vlastní hlas, zvolal: „Udělal jsem to! Vynalezl jsem telefon!“